Před pár lety jsme se s kamarádkou rozhodly pro netradiční dovolenou a vydaly se pěšky do krásného španělského města Santiago de Compostela.

Kromě toho, že je to významné poutní místo, je to i slavné univerzitní město, cíl mnoha zahraničních studentů, kteří sem přijíždějí na stipendijní pobyt Erasmus. Stejně tak i my dvě jsme v Santiagu strávily svého „Erasma“ a rozhodly se, že se sem vrátíme pozdravit to krásné místo, svatého Jakuba i přátele, ale tentokrát pěšky. Na cestu jsme měly jen dva týdny a tak jsme si zvolily jako začátek poutě město León.

 

Abychom mohly získat osvědčení o absolvování cesty (La Compostelana), je třeba ujít alespoň 100 km. Z Leónu to bylo přibližně 300 km. Celá cesta je o dost delší a správný poutník jde pěšky už ze svého domova, ale na to bohužel nebyl čas. Snad někdy příště. Do Santiaga jsme nakonec z Leónu došly asi za 11 dní.

 

Letěly jsme tedy z Prahy do Madridu a odtamtud jsme jely autobusem do Leónu. Přijely jsme v noci, ale naštěstí jsme ještě našly ubytování, první noc ve Španělsku jsme tedy strávily v normální posteli. Ráno jsme se vydaly hledat kancelář pro poutníky, abychom získaly průkazy na sbírání razítek (španělsky credencial). Razítka jsou potřeba, abychom prokázaly, že putujeme a mohly tedy přespávat v ubytovnách (albergue) a případně získaly další poutnické výhody (poutnické menu – menú del peregrino atd.).

credencial

credencial

 

Mně osobně se León moc líbil, i protože jsem obdivovatelkou katalánského architekta Antoni Gaudího, který jak je známo tvořil hlavně v Barceloně, ale tři z jeho děl stojí i mimo Katalánsko, a dvě z nich jsem mohla vidět právě na Svatojakubské cestě (kdyby to někoho zajímalo, tak to třetí dílo, krásný dům El Capricho, se nachází na severu v provincii Kantábrie v městečku Comillas poblíž Santanderu – o tom třeba někdy příště). A právě v Leónu stojí další Gaudího dům – La Casa Botines. Druhou Gaudího stavbu jsem mohla vidět v Astorze, biskupský palác – Palacio Episcopal de Astorga. Tam jsme se dostaly o pár dní později.

casa botines

Casa Botines

 

V Leónu jsme tedy získaly průkazky a hned i první razítko, nasnídaly se a hned jsme se vydaly na cestu, proto jsme přece přijely.

 

Nebyly jsme nijak zvlášť trénované, šly jsme v průměru tak 20 km denně, někdy více, někdy méně, podle trasy, nocovaly jsme většinou ve větších destinacích, ale jednou i v malé příjemné horské vesničce. Kromě jedné noci ve vesničce O Cebreiro jsme vždy našly nocleh v albergue.

 

Do Cebreira jsme došly trochu pozdě a jediný místní albergue byl již plný. Tak jsme se aspoň jednou vyspaly v pořádných postelích v místním hostalu, kde nás majitel trochu natáhl, protože moc dobře věděl, že už jinde ubytování neseženeme a že už asi nebudeme mít ten den sílu jít dál. Ale nebylo to tak zlé, nakonec to bylo docela fajn.

 

Fyzicky bych řekla, že jsme to zvládly dost dobře. Bez nějakých těch puchýřů se to samozřejmě neobešlo, ale nic závažného se nám nestalo. Některé dny byly pochopitelně náročné, bylo horko, byly jsme unavené. Ale když cesta skončila, tak jsem vše negativní zapomněla a měla už jen příjemný pocit, že jsem to zvládla, že jsem šla a pamatuji si dodnes jen to hezké a příjemné.

camino

Cesta

 

Po každodenní túře jsme nejprve hledaly ubytování, bylo potřeba si odpočinout, vysprchovat se a vyprat.. Pak jsme si prohlédly městečko nebo vesničku, v níž jsme měly nocovat, sehnaly něco k večeři a šly brzy spát. Jinak to ani moc nešlo, vzhledem k tomu, že se dost lidí v ubytovnách docela brzy budilo a byli při přípravách k odchodu dost hluční. Proto jsme my s lehkým spaním stejně déle spát nemohly a vstávaly jsme tedy také brzy. Někdy to byla škoda, protože jsme šly ráno chvíli ve tmě a nemohly si vychutnat krajinu, ale zase jsme o to dřív byly na dalším místě a mohly si ho prohlédnout.

 

Potkávaly jsme spousty lidí, někteří šli sami, někteří ve dvojicích, v menších skupinkách a na příklad Španělé a Italové často ve velkých hlučných skupinách. Viděly jsme také poutníky na kolech a dokonce výjimečně i na koních. Potkaly jsme zajímavé lidi, mohly si dlouhé hodiny povídat, poznávat se mezi sebou a poznávat i sami sebe. Při takovém putování má člověk spoustu času přemýšlet, meditovat a poznat sám sebe lépe, čeho je schopný, překonat se, srovnat si myšlenky, třeba vyřešit nějaké problémy, dilemata, prostě si pořádně pročistit hlavu.

 

Věřím, že každý je po pouti nějakým způsobem proměněný, že každému něco pozitivního dá. Ať už člověk hledá cokoliv, ať jde z duchovních, sportovních, ze zdravotních nebo z poznávacích důvodů. Nebo z více důvodů najednou, protože to vše Camino nabízí, ke všemu je tam prostor. Pěším putováním člověk pozná i místa, která by nikdy návštěvou Španělska jen tak nepoznal. Prochází spoustou malých vesniček, vidí překrásnou krajinu, a jak se postupně proměňuje. Setkává se s různými lidmi a s častou přívětivostí, vroucností a ochotou místních lidí pomoct nebo poradit.

 

Pro mě to byl úžasný a nezapomenutelný zážitek. A i když to bylo občas náročné, ráda bych šla někdy znovu a prozkoumala i další trasy.

 

Ať už Camino znáte nebo ještě ne, doporučuji pro inspiraci či pro potěšení film The Way (Pouť)

 

girasoles